O Anetce

Listopad 2017

Anetce je dnes 7 let, řečově a mentálně je na úrovni 3-letého dítěte. Zvládá ujít až 100m. Celý rok 2017 se nesl v duchu rehabilitací po operaci nohou. Anetka dře a dře a to nejen nožky, ale snažíme se i v mentální rovině. Jde to pomalu, ale jde to. Více o Anetce níže..

Duben 2016

Anetce je dnes 5,5 let a od narození se potýká s dětskou mozkovou obrnou. Dle lékařských prognóz po narození neměla Anetka nikdy chodit, mluvit, vidět, slyšet, komunikovat nebo se na nás smát. Tehdy jsme se navzdory všemu s Anetkou pustili do nelehkého boje a díky opravdu intenzivní fyzioterapii a každodenní péči o Anetku ve všech oblastech dnes začíná pomalu chodit, řečově je na úrovni 2,5-letého dítěte. Anetka je velmi bystrá a vnímavá holčička, snaživá, která velmi chce zažívat vše, co její vrstevníci. Víme ale, že toto nebude mít nikdy „zadarmo“ a že i tak si bude stále žít tak trošku „ve svém světě“.. My jsme se ale naučili, že Anetku nemůžeme srovnávat s jejími vrstevníky, protože za nimi bude vždy pokulhávat, ale výsledky, jakých Anetka dosahuje, jsou pro nás opravdu velkým zázrakem. Ano, víme, že Anetčin hendikep nás bude provázet po celý její život, ale děláme maximum pro to, aby ho žila naplno, byla šťastná a co nejvíce soběstačná. Snažíme se žít náš život naplno, vedle všech našich povinností i se všemi radostmi, co k tomu patří. Děkujeme všem vám, kteří nám fandíte a držíte palce! :-)

Březen 2014

A jak to bylo od začátku..
Po ukázkovém těhotenství a víceméně i porodu (listopad 2010), který přišel ale o měsíc dříve, skončila Anetka ihned na JIP, upadla do komatu a ten samý den byla převezena do FN Motol na JIRP – jednotku intenzivní a resuscitační péče. Anetka nedovedla sama dýchat a v komatu zůstala 10 dnů, během kterých nám lékaři každý den opakovali, že nejspíš nepřežije a pokud ano, tak s velkými následky. Po 10 dnech začala sama dýchat (dle vyjádření lékařů nepatřila k „nedonošeňátkům – s váhou 2.92kg byla pěkné miminko a plíce by jí prý mohli všichni závidět) a začalo se zjišťovat, kde nastal problém.
Po různých vyšetřeních a testech, včetně magnetické rezonance mozku, došli lékaři k závěru, že se Anetka musela řádem několik hodin až 2 dny před porodem přiškrtit pupečníkovou šňůrou. Následkem byl otok mozku a krvácení do mozku – tedy nenávratné poškození mozku. Ale Anetka se během svého měsíce v nemocnici pomalinku začínala zotavovat (ihned od narození jsme začali cvičit Vojtovu metodu), naučila se sát z injekční stříkačky, pravidelně vyprazdňovat.. A tak jsme si říkali fajn – třeba bude dysgrafik nebo dyslektik.. :-) O to větší bylo naše zděšení, když nás při propouštění do domácí péče postavili před konečné stanovisko: Dětská mozková obrna - kvadruparesa, což je ten nejhorší stupeň. Nová magnetická resonance před propuštěním totiž prokázala poškození cca 2/3 mozku, což může s největší pravděpodobností znamenat, že zůstane trvale upoutána na lůžko, nebude se nijak pohybovat, nebude nás vnímat, usmívat se a i přes pozitivní zkoušky sluchu může tento vymizet a se zrakem to samé..
Padli jsme na kolena. Bylo nám doporučeno, že Anetku můžeme dát do ústavu, kde bude mít veškerou odbornou péči, protože ať budeme dělat co budeme (a ono toho bude hrozně moc a nebude to jednoduché), ona nám to nijak nevrátí, neusměje se na nás ani nepodívá.. Přesto jsme nemohli, museli jsme zkusit vše, nevzdali to. S mužem nás to semklo ještě víc, moje plány na mateřskou dovolenou byly rázem tytam, stále jen vojtovka, vojtovka, vojtovka (cvičení dle profesora Vojty), a to 4-5x denně doma a 4x týdně jezdit za fyzioterapeutem.. Neustálý Anetčin pláč při cvičení, přetrval dodnes.
Ale naštěstí - ač velmi pomalu, úspěchy máme a lékaři žasnou.. Anetka v létě 2013 začala po téměř třech letech lézt po kolínkách, před vánocemi toho roku začala chodit po kolínkách.  Zatím nemluví, ale je velmi veselá, "komunikativní" a společenská. Je to neskutečný úspěch. Ano - stojí to nás oba, resp. všechny tři, velmi mnoho úsilí. Sice jezdíme téměř každý den jen po samých terapiích, ale jsme šťastni, že jsme to nevzdali! Pozitivním hnacím motorem pro nás všechny je také naše druhá dcerka Žofinka, která se narodila přesně 2 roky po Anetce :-) (a aby toho nebylo málo, i se Žofinkou jsme prvních 8 měsíců velmi intenzivně cvičili Vojtovku, i když už jen pro takové ty „kosmetické úpravy“ – jako asymetrie těla, špatné kyčle – ale bez neurologického nálezu a dnes je Žofinka v pořádku, začíná chodit :-)). Holčičky se milují :-), rvou se o hračky :-), pusinkují a objímají, což svědčí o naprosto normálním sourozenectví.